Čím se vytahuješ ty?

Cestování autobusem mě uklidňuje. Můžu rozjímat, sledovat, poslouchat, prostě být v klidu a přemýšlet. Zaslechl jsem konverzaci dvou kluků, kteří za měsíc končí základní školu. Byla to typická rozmluva, kdy podstatou bylo ukázat kdo je lepší, kdo je frajer a kdo umí víc. S hrdostí v hlase jsem slyšel jednoho říkat, „já chodím spát okolo druhé hodiny ráno a vstávám okolo půl sedmé.“ A mě v tu chvíli běželo hlavou, “opravdu se ten kluk vytahuje tím, že spí málo hodin a potom je unavený?“ To je stejné jako kdybych se vytahoval nějakým jiným nedostatkem. „Hele já mám jenom jednu ruku!“ (Tady trochu přeháním, ale myslím si, že z dlouhodobého hlediska to může mít stejné následky.)

Co jsem ale říkal já, když jsem byl v těch letech? Čím bych se asi vytahoval?

Hmmm… já když jsem byl v těch letech, tak jsem nebyl jiný. Říkal bych to stejné. Podstatné ale je to, kým jsem nyní a jak jsem od té doby vyspěl. Nyní bych se pyšnil tím, že skoro každý den naspím okolo 8 hodin, protože vím, že pro mě osobně spánek znamená důležitou součást mého fungování.

Nic to však nemění na tom, že jsem znepokojen při pomyšlení, že mladí lidé dělají stejné chyby jako jsem dělal já. Pravda, nemůžu podle jednoho rozhovoru dělat obecné závěry, ale stejně si myslím, že tyto chyby přetrvávají a je důležité, abychom se učili a zlepšovali každým rokem. Abychom byli lepší, než jsme byli před lety. Abychom sdíleli své vědomosti a znalosti a posouvali se dopředu.

Ten nejlepší příspěvek na celém blogu

Přesně takhle to má být. Oznámíš, že píšeš blog, ale ještě nemáš nic napsáno a ještě nemáš ani webhosting ani redakční systém.
Takhle to samozřejmě nemá být, ale je to realita. Včera jsem začal psát svůj první příspěvek o tom, jak se vyvíjela moje záliba v psaní a jak se bude vyvíjet dál. Plánuju totiž psát každý den (a taky doufám, že dopíšu příspěvek ze včera).


Koukám že začátek je fenomenální.


Tak lehké shrnutí prosím – píšu blog, ale ještě jsem nic pořádného nenapsal. Chci se zavázat k tomu, že budu publikovat příspěvky denně, ale nacházím se v obtížné situaci. Uvědomuju si, že potřebuju nejméně měsíc odpočinku, abych se dal dohromady a dostal do pohody.


Ale přes všechno, co se se mnou děje, jsem odhodlaný psát a jít za svým cílem. Všechno ostatní je druhotné, protože já chci psát. Budu hledat cestu a věřte mi, že ji najdu.
Tak vzhůru do toho… 🙂