Lítost

Každý člověk na světě si buduje vlastní hrad, takovou svoji bublinu ve které žije. Je na každém z nás, co si postavíme a jak bude naše bublina vypadat. Někdo má hrad pořád otevřený a pořádá okázalé večírky a někdo, jako já, má okolo hradu hluboký příkop a vysoké a tlusté opevnění. Pevné zdi, co mi vybudovala moje zkušenost, mám proti všem šaškům a rádoby dobyvatelům, kteří chtějí znesvětit můj palác. Zabarikádoval jsem padací most a zakázal jakékoli návštěvy. Dokonce jsem přestal rozlišovat erby různých konvojů, protože jsem se bál další války nebo dalšího ponížení. Řídil jsem se heslem, že když neriskuješ, nic se ti nemůže stát.

Pokud jsem potřeboval s někým komunikovat, vždy jsem vyslal posla se zprávou, protože sám jsem se nikdy nikam neodvážil. Uvnitř svého hradu jsem vybudoval vysokou věž abych mohl pozorovat ostatní. Sledoval jsem jejich bouřlivé oslavy a vítězství a chtěl jsem být jako oni. Vůbec jsem si neuvědomoval, že vidím jenom vítězství a nikoli prohry, kterých museli mít nespočet. V té době pro mě neexistovala varianta, že bych mohl spustit padací most a vítat návštěvy. Neexistovalo, že bych já mohl jít na jejich oslavu. Ze svého paláce jsem si udělal symbol čistoty, který opovrhuje jejich špinavostí.

Pro ostatní jsem byl naprostý hlupák a zasmušilý slaboch.

Postupem času jsem si uvědomil, že život prožitý schovaný za vlastními hradbami a s negativními pocity není nikdy příjemný život. Byl jsem schovaný dlouho, tak dlouho že se mi opakují jenom vzpomínky ze kterých je mi úzko. Ve vzpomínkách jsou události, které se dějí okolo mě a já jsem pouhý pozorovatel v mé vysoké věži. Mám spoustu takových případů co mi zůstaly v hlavě a už nejdou pryč. Teď se mi vybavují dvě vzpomínky, které popíšu konkrétně a bez abstraktních přirovnání, za které bych se mohl schovat.

První z nich je z doby kdy jsem pravidelně dojížděl autobusem na střední školu. V autobuse se mnou jezdila jedna hezká slečna se kterou jsme si často měnili zvídavé pohledy. Někdy mě připadalo, že mi drží místo vedle ní na sedadle. Každý den jsem se těšil na cestu autobusem až ji uvidím. Její nádherné oči a přitažlivý úsměv si pamatuji až dodnes. Zamiloval jsem se. Jednou jsem seděl vedle ní a usnul jsem. Když jsem se probudil zjistil jsem že ona taky usnula s hlavou položenou na mojím rameni. Cítil jsem teplo jejího těla a cítil jsem lásku. Spoustu měsíců jsem s ní jezdil autobusem, ale nikdy jsem s ní nepromluvil. Kolik jízd jsem sedával vedle ní a vždycky si myslel že zítra už něco řeknu. Pak ale jednou přestala jezdit a byl konec. Zaplavil mě smutek. Ze všech těch hezkých hřejivých pocitu všechno přebily ty hořké.

Sžíraný pocity bezmoci a beznaděje jsem pomalu začal otevírat své hradby. Kdo neriskuje, nic nezíská. Tempem líného osla jsem vpouštěl různé návštěvy do svého života. Moje bublina se začala zvětšovat a já jsem začal pociťovat všechny různé emoce, které jsem už dávno zapomněl.

Druhá vzpomínka začíná o několik let později. Bylo mně okolo třiceti a v té době jsem už čtyři roky chodil s Klárou. Byl to vážný vztah a byl to taky můj první a jediný vztah, který jsem kdy s ženou měl. Klára byla inteligentní, laskavá a pozorná. Měli jsme se moc rádi. Jednou na firemním večírku jsem poznal novou kolegyni Michaelu. Michala byla úplný opak Kláry, vášnivá, poblázněná a impulzivní. Při tanci se její tělo vlnilo do rytmu hudby a příjemně se třelo o moje tělo. Z jejích očí tryskala energie a příslib slastných chvílí. Můj mozek podlehl návalu pocitů a já jsem za nimi odplul do těch sladkých okamžiků. S Klárou jsem se přestal vídat a začal jsem žít bujarým životem s Míšou. Energie z jejich očí při pohledu na mě však vyprchala tak rychle jak přišla a než jsem se stačil probudit z opojného snu, Michala už tančila s někým jiným. Opar třešňové voňavky se z mojí hlavy volně rozplynul a já si začal uvědomovat následky svých činů.

Můj morální kompas nyní ukazoval na mě jako na špínu. Stal jsem se tím, čím jsem dlouhé roky opovrhoval. Z hradu se stala zřícenina, která bez pevného vedení chátrá. Všechno se stalo zbytečným, protože jsem zahodil své povinnosti a potřeby a ukryl jsem se do své vysoké věže ze které jsem už nesledoval ostatní, ale sám sebe. Žil jsem ve sklepení vysoké věže a snažil jsem se sám sobě odpustit.

Když jsem Kláru náhodou potkal na ulici tak jsem se bál ji oslovit. Když prodělala těžkou operaci která jí znemožnila dál zpívat ve vysněném souboru tak já jsem se v tichosti styděl. I přesto, že jsem několikrát vytočil její číslo a přestože jsem několikrát stál před jejím bytem nikdy jsem nenašel odvahu udělat další krok. Nějaký čas potom se Klára odstěhovala pryč z města a když jsem se její sestry ptal kam, tak bylo ticho zase na druhé straně. To byl můj konec.

Dnes mám narozeniny. Je mi 85 let a sedím ve svém napůl opraveném hradě úplně sám. Není tu žádná rodina, nejsou tu žádní přátelé. Po letech jsem se naprosto uzavřel do sebe sžíraný vlastními vzpomínkami. Chtěl bych se vrátit zpátky a nikdy se nevzdát. Nebát se.

Podmínky virtuální reality

Ve světě se každým dnem objevují nové důkazy o tom že existuje spousta lidí, kteří jsou nespokojení se svými životy. Propadají různým závislostem ať už na alkoholu, hazardních hrách nebo i na počítačových hrách. Všechny závislosti jsou svým způsobem úniky od reality. Co když vám ale řeknu, že existuje řešení, ve kterém můžete být každý den někým jiným, žít někde jinde a dělat pokaždé něco jiného a nového? Nemusíte od reality utíkat, můžete si ji každý den tvořit k obrazu svému…

Výborně! Myslím, že můžu tyhle marketingové řeči přeskočit, protože jste právě podepsali smlouvu a můžeme přejít na samotnou zkoušku virtuální simulace reality od firmy VisiSimVR. Následujte mě.

Nyní se zde prosím pohodlně posaďte a naši roboti na vás nasadí naše VR zařízení. Ve smlouvě je všechno popsané, takže se nemusíte bát něčeho, o čem byste nevěděli. Já jenom připomenu, že nyní máte na sobě nainstalováno naše VR zařízení a právě dochází ke kalibraci. Od této chvíle se nemůžete hýbat, váš zrak a čich už také v reálném světě nefungují a jediné co je ještě schopno vnímat je sluch. Proto si dovolím ještě pár úvodních slov.

Jak jste si mohli prve všimnout, všechny osoby připojené k simulaci se fyzicky nacházejí v obrovské podzemní hale se spoustou konstrukčně upravených křesel. Této hale odborně říkáme podzemní gatoda. O každého fyzického člověka se v gatodě starají roboti a nanoboti. To znamená, že když se chce hráč v simulaci najíst, roboti a nanoboti se v reálném světě postarají o skutečný přísun jídla a stejně tak to funguje s běháním, plaváním, vyměšováním a podobně. Pro ty zvědavé z vás, v případě pohlavního styku a sexuálních praktik s hráčem v simulaci vás v realitě také obsluhují roboti. Ale nebojte se, v simulaci nic nepoznáte a vlastně ani si nic nebudete z reálného života pamatovat. V tom tkví naše kouzlo.

Fungování podzemní gatody je přísně střežené a před veřejností jsou tyto prostory skryté a pro hráče v simulaci naprosto nepodstatné. Jediná podstatná věc pro fyzickou osobu je podepsaná smlouva, kde jsou popsány všechny pravidla a vztahy mezi hráčem a provozovatelem virtuální simulace reality společností VisiSimVR. Smlouva detailně řeší každou možnou podmínku a pravidlo jak v simulaci tak v prostorách gatody. Kdokoli kdo vstoupí do podzemní gatody musí písemně se smlouvou souhlasit a zároveň je tomuto člověku velmi důrazně doporučeno, aby celý obsah smlouvy, všech 2 638 666 stran textu, pečlivě přečetl, protože smlouva řeší spoustu etických, společenských, majetkových, filozofických, vládních, národních a mnoho jiných otázek, kterým je nutno velmi dobře porozumět. Proto pevně věřím, že jste si smlouvu pečlivě přečetli.

Mimochodem, je naprosto pozoruhodné, že takto, dovolím si říci, životně důležitý dokument mají skoro všichni návštěvníci přečtený během, doslova, několika minut. Všichni jste automaticky skočili na poslední list a bezmyšlenkovitě podepsali všechny smluvní vztahy. Samozřejmě že za to může moje působivá úvodní řeč, o tom rozhodně není pochyb. Přesto kdyby vám nějaká podstatná informace unikla, poslouchejte mě dále.

Pro mě, jako člověka který se podílel na tvorbě smlouvy, jsou obzvláště zajímavé otázky ohledně narození člověka a zároveň také jeho zánik.
Například v případě smrti, pokud byl hráč v simulací víc než 10 let, tak jeho tělo a všechen reálný a virtuální majetek připadá firmě VisiSimVR a to na základě ustanovení smlouvy ze strany 438 563 kapitoly 83 620 a odstavce 14 398. Dále je také psáno, že pokud byl člověk připojený k simulaci méně jak 10 let potom tělo patří pozůstalým, ale ostatní záležitosti jako například majetek – reálný nebo virtuální – je vypořádán na základě rozhodnutí, které fyzická osoba učinila v simulaci. Může se také stát, že hráč zemře a zbydou mu dluhy na jeho jméno. Potom společnost VisiSimVR má plné pravomoce tyto dluhy vymáhat jak ve virtuálním tak reálném světě po pozůstalých nebo věřitelích zesnulého člověka. Je také možné, že hráč za doby své simulace učinil rozhodnutí, která jsou vymahatelná pouze virtuálně, ale jelikož věřitelé nebo pozůstalí nejsou v době vzniku pohledávky připojeni k simulaci, tak potom společnost VisiSimVR má plné pravomoce tyto osoby předvolat do podzemní gatody a připojit je k virtuální simulací reality za účelem plnění závazků. Každá osoba v podzemním gatodu musí být bezpodmínečně připojena do simulace a musí konat tak na základě ustanovení a povinností vyplývajících ze smlouvy. Tímto se dostáváme do teritoria vážnějších etických otázek zvláště pro ženy. Víme, že podle smlouvy každá osoba přítomná v gatodě musí být připojená do simulace, to znamená včetně fyzických osob, které byly zplozené v rámci fyzického kontaktu mezi dvěma připojenými hráči k simulaci kteří se nacházejí v podzemní gatodě. Jelikož simulace virtuální reality ještě nepodporuje zrakové vnímání pro novorozence a stejně tak jemnou motoriku pro matky, je proto v reálném světě matkám předkládána náhražka místo dítěte a o dítě se starají roboti a nanoboti. V Simulaci však matka nepozná zda se jedná o její živé dítě, maketu nebo dítě úplně někoho jiného. O novorozence je pečováno s láskou a podle řádných protokolů a pravidel, které jsou stanoveny podle smlouvy. Příbuzní nebo jiné osoby v úzkém vztahu k novorozenci se samozřejmě mohou kdykoliv připojit k simulaci a sdílet tak s ním všechny důležité životní momenty.

Všiml jsem si, že někteří z vás se mentálně pokoušejí odporovat našim nanobotům. Musím vás upozornit, že pokud se to stane ještě jednou, tak podle smlouvy vám bude účtována příslušná částka za poškozování majetku firmy VisiSimVR. Byli jste varováni, smlouva na straně 764 123 jasně říká, že “simulace není perfektní, stejně tak jako není perfektní realita.”

Abych nezapomněl, podmínky virtuální reality popsané ve smlouvě jsou rozsáhlé a řeší spoustu morálních konfliktů, avšak naše firma VisiSimVR překročila hranice reality a udělala z ní přežitek. A proto si můžeme dovolit nastolit vlastní podmínky virtuálního světa ve kterém nyní žiji skoro všichni vyspělí lidé na světě. Pokud by ještě někdo pochyboval, závislost na virtuální simulaci reality je pro nového uživatele okamžitá a absolutní a proto vás všechny jménem společnosti VisiSimVR vítám do nového života.

Spisovatel

Nedávno jsem vydal knihu, která se stala úspěšná na národní úrovni a dokonce byla nejprodávanější knihou v celé České republice čtyři měsíce po sobě. Byla to celkově už osmá kniha kterou jsem vydal a dvacátá co jsem napsal. Ještě předtím, než jsem psal knížky, tak jsem snil, že budu strašně úspěšná a známá osobnost a všichni mě budou obdivovat. Postupem času jsem ale zjistil, že se to nejspíš nepovede a tak jsem přestal myslet na to jak být úspěšný a začal jsem myslet na to jak být spokojený a mít zábavný život. Svým povoláním jsem průměrný programátor v průměrný firmě co pracuje za průměrný plat a má průměrný život. Takhle mě to ale vyhovuje. Je to pro mě lepší než se každý den honit za lepší prací v lepší firmě a mít lepší život. Mít vždycky všechno a za každou cenu je obrovská dřina a mě to nikdy nešlo. Já jsem spokojený s průměrem.

Povídky a knížky jsem začal psát ve svém volném čase. Líbí se mi, že knihu mohu vydat svépomocí na vlastní náklady a potom ji rozdat přátelům a známým. Nejsem vázaný žádnou smlouvou, takže můžu psát o čemkoli. Psaní mě baví a uklidňuje. Je to pro mě forma terapie, protože většinou píšu příběhy, které se mě opakují v hlavě a tím si uvolňuju svoje vnitřní napětí a spory. Na knihu s názvem ‘Sen o zelených očích’ jsem opravdu pyšný. Dal jsem do ní kousek sebe. Z velké části je to příběh z mého dospívání o platonické lásce plný emocí a nadějí. Při psaní jsem znovu prožíval stejné pocity jako tenkrát a připadal jsem si jako znovu zamilovaný.

Spousta mojí tvorby vychází z mých emotivních zážitků a prožitků světa, ale občas mám chuť také experimentovat, střídat styly a objevovat nové literární žánry. S mojí poslední knihou, kterou jsem nazval ‘Komplikovaná závěť’ jsem zvolil úplně jiný postup, v kterém jsem více představoval a popisoval fakta. Čerpal jsem například z Descarta nebo Schopenhauera a spojoval jsem různé úvahy a myšlenky dohromady. Tahle knížka je podle jednoho kritika “precizně zpracované komplexní pojednání o abstraktních pojmech filozofických směrů minulých století uzpůsobené vtipně a čtivě pro běžného čtenáře”. Vůbec nevím co to znamená, ale je mi to jedno, protože tahle kniha je jenom jeden z mých experimentů u kterého jsem strávil nadmíru připrav a času a vůbec jsem si neužil žádnou tvůrčí činnost. Byla to jenom tupá práce, kterou k mému velkému údivu vzal první nakladatel kterého jsem oslovil a později se stala hitem na národní úrovni. Je to kniha, kterou mám nejméně rád. Kniha, co prošla hlavou nikoliv srdcem a kniha se kterou nechci aby si mě lidi spojovali. Napsal jsem jiné knihy jako například ‘Sen o zelených očích’ kterou považuji za skvost. Doufám, že se lidé také dostanou k této knize a poznají pravou podstatu mojí tvorby a duše.

Jak jsem si dříve přál slávu a obdiv, tak jsem si ji přál za dobré a hezké věci a nikdy za “komplexní pojednání o abstraktních pojmech filozofických” bla bla. Nevím jestli chci ještě dál psát knížky.

Druhé procitnutí

Když jsou lidé mladí tak pořád někam pospíchají a pořád se za něčím honí. Jsou jako koně, kteří mají klapky na očích, utíkají pořád dopředu a nerozhlíží se okolo sebe. Vím to moc dobře, protože jsem byl úplně stejný. Chtěl jsem ve všem být první a nejlepší. Mylně jsem si myslel, že peníze jsou jediný a nejdůležitější měřítko úspěchu v životě. Až později jsem procitl a pochopil, že existují daleko lepší a důležitější věci, díky kterým může mít člověk skvělý pocit úspěchu ze života. Samozřejmě že mluvím o lásce a o rodině. Bylo to pro mě důležité rozhodnutí a někdy o tom okamžiku mluvím jako o procitnutí ze zlého snu.

Někdo je bohužel v takovém snu pořád uvězněný, jako třeba Karel. Karlovi je okolo 60 let, bez dětí bez rodiny a v hlavě má pořád jenom byznys a plány, jak vydělat ještě víc peněz. S Karlem jsme bývali obchodní partneři a dokonce velmi dobří přátelé, jak jen to v obchodní sféře jde. Karel se v životě pořád honí za tou lepší obchodní nabídkou a lepší konkurenční výhodou, bez toho aniž by se ohlížel na ostatní. Svého času jsme jeli na stejný vlně. Přinášelo nám uspokojení, když jsme někoho přechytračili a nebo když jsme někoho hrubými argumenty zatlačili do kouta. Postupem času jsem ale zjistil, že lepší obchodní smlouva nebo technologický pokrok před konkurencí už mě přestávají naplňovat. Začal jsem pociťovat vnitřní prázdnotu a přišlo mi rozumné sdělit své pocity mému obchodnímu partnerovi a spolumajiteli velké výrobní firmy. Když jsem mu vše vylíčil, tak Karel zbledl a vykřikl, že jsem se zbláznil. Já teď Karla a jeho pohled na svět lituju, protože mně připadá, že jsem se dostal nad to všechno a že jsem prozřel. V tu chvíli, kdy mě došlo že bych mohl mít rodinu nebo mimo firemní vztahy, jsem si připadal jako ovce, která právě vykoukla ze stáda a vidí, že tam kam se stádo žene, tam rozhodně nechce jít. Jasně taky jsem byl dlouhou dobu zaměřený na práci, ale nyní dokážu pochopit více pohledů a více hledisek na život. Karel argumentoval, že přece po 20 letech podnikání nemůžu skončit, zvlášť když má firma rekordní zisky. Slyším ho ještě dnes: „to bude v pohodě, vem si pár dní volna půjč si moje Porsche a uvidíš, že všechno bude zase fajn.“ Jeho vyjednávací taktika mi okamžitě připomněla, proč je dobrý v tom co dělá. Bohužel pro něj, znal jsem ho moc dobře. Nikdy by mi nedovolil vzít si volno v rušném období a za druhé, nikdy nikomu nedovolil řídit jeho milované Porsche. Ještě teď mám v paměti ten příběh s odtahovkou, který koloval po firmě nejmíň půl roku. Každopádně, po mém odmítnutí jedné z nejlákavějších nabídek od Karla, co jsem kdy slyšel, přišla fáze vzteku a zuřivosti. Jak si to dovoluju ho takhle potopit, kolik času jsme společně strávili a že nemůžu utíkat před každým malicherným konfliktem, který se ve mně objeví. Abych to zkrátil, tak po fázi vzteku přišla fáze přemlouvání a po přemlouvání už nepřišlo nic.

Ze začátku to pro mě bylo těžké, když člověk kterého jsem znal spoustu let a nesmírně si ho vážil zpřetrhal všechny vztahy. Umím pochopit jeho pohled, pro něj neexistuje nic jiného než práce. Já jsem ale po těch letech práce našel smysl jinde a jsem rád, že jsem ten smysl našel. Když se podívám zpátky na všechny ty roky, kdy jsem byl od rána do večera v práci, připadá mi, že jsem byl zaslepen. Honil jsem se za nedostižným ideálem něčeho a někoho jiného. Nechci ty roky a tu práci shazovat, v jistém smyslu jsem se měl dobře a možná díky tomu jsem poznal čeho si skutečně vážím a co je v životě důležité. Oženil jsem se, mám děti a vnoučata. To je něco o čem jsem nikdy nesnil, ale nikoli proto, že by to bylo nedosažitelné, ale proto, že pro mě nic takového dřív neexistovalo.

Minulý týden jsem byl se svojí vnučkou Natálkou na hřišti. Natálka se rozběhla za míčem přes silnici, kde zrovna projížděl náklaďák. Byl jsem tam rychleji a odstrčil ji. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale probudil jsem se až na nemocničním lůžku. Nevím co to je, ale nemůžu se hýbat; pouze vidím a slyším. Vnímám, ale nemůžu nějak dát vědět zpátky. Chodí sem za mnou má žena Alexa a syn Nikolas s manželkou Sárou a dcera Julie s přítelem Patrikem a dětmi. Ničeho nelituji. Jsem rád, že jsem procitl, protože tihle báječní lidé by tu nikdy nebyli. Tohle všechno mi dává sílu a tak věřím, že brzo procitnu podruhé.

Klavírní virtuos

Přemýšlím a prohlížím si všechny svoje ocenění. Je jich tu spousta a všechny se týkají toho jediného čemu jsem se učil už od svých tří let. V 10 letech jsem byl nadějný umělec, v 15ti mistr republiky a v 18ti jsem byl nejlepší Evropský virtuos. Všechny ocenění a slávu jsem získal díky tomu, že jsem už od útlého věku každý den několik hodin pilně trénoval.

Jsem označován jako klavírní virtuos, ale v poslední době přemýšlím, co to pro mě vlastně znamená. Jsem v situaci, kdy pochybuji, jestli tohle je opravdu to, co chci dělat a jestli je to něco, co mě činí opravdu šťastným a nebo alespoň spokojeným. Nikdy jsem neměl čas o tom přemýšlet. Co si pamatuji, tak jsem vždycky hrál na klavír. Jedny z mých prvních vzpomínek malého kluka se vážou k zapálenému výkladu mého otce, když se mě snažil naučit notovou osnovu, hudební tempa a také důležitost pomlk. Nic z toho vůbec nebylo jednoduché a moc jsem to nechápal, ale byl to čas strávený s mým otcem, kterého mám strašně rád. Když jsem trochu povyrostl tak mě otec přivedl do umělecké školy a nechal mě vyzkoušet všechny hudební nástroje. Nejvíce obratnosti jsem prokázal při hře na klavír. Nebyl to nijaký zázrak, ale otec věřil, že všechno jde natrénovat a proto od té doby se mnou cvičil každý den. Nejdřív hodinu denně, pak dvě, tři, čtyři a nakonec jsem se plně začal věnovat hře. Celá rodina se přizpůsobila mým potřebám. Všechno bylo jenom o mně a já jsem se cítil jako hrdina. Měl jsem vlastní rozvrh, vlastní jídelníček, vlastní učitele a všechno bylo skvělé jen pokud jsem hrál a trénoval. Od té doby můj život nabral jasný směr a já jsem se na něm řítil jako rychlík po nalajnovaných kolejích. Trénoval jsem pilně a svědomitě, ale mnohdy pod stresem. Pamatuji si momenty, kdy jsem si říkal, jak to asi mají ostatní děti a co by se stalo, kdybych s tím vším skoncoval, ale pak jsem si pomyslel na svého otce. Když jsem si představil, že moje rozhodnutí by způsobilo spoustu bolesti a zklamání, tak jsem se rozhodl bojovat a zabránit takovému neštěstí. Byl jsem mladý a naivní.

Umění se stalo mojí vášní a prokletím. Začal jsem vyrůstat jak osobnostně tak umělecky a s tím přišlo spoustu ocenění v Česku i v zahraničí. Vyprodával jsem sály a lidé chtěli můj podpis, fotku a nebo prohodit jenom pár slov. Brzy jsem ale dospěl do bodu, kdy umění a sláva už nejsou důležité, protože ty mě na konci náročného dne už nezahřejí. Moje mysl se začala proměňovat a můj život už nebyl jenom umění. Začal jsem se ztrácet a poprvé jsem zaznamenal pocity osamění v sále před tisíci diváky. Zároveň jsem ale nevěděl, zda jsem ochotný vzdát se něčeho, co jsem budoval a kam jsem se dostal. Celý život jsem miloval umění a nevěděl jsem jestli moje nově objevené přání lásky ke společnosti je to po čem opravdu toužím. V ten moment můj životní rychlík ztratil rovné koleje a dojel na složité rozcestí, protože jsem se začal ptát sám sebe jestli hraní je opravdu moje jediná láska, tak jak mi to můj otec vždy vštěpoval.

Moje emoce a pocity se ve mně začaly bouřit a zmítat a já jsem je směřoval do toho jediného, co jsem uměl nejlépe. Melancholie, náladovost a rozpolcenost se promítla do mé hry a kritici začali jásat jaký nový styl jsem to zvolil a jak jsem vynalézavý. Mě to ale bylo jedno. Tou dobou už jsem každý den přemýšlel, jaký by byl můj život bez hraní. Kým bych byl a zda bych byl spokojenějším člověkem. Pak přišlo náhlé a nevědomé rozhodnutí, které doktoři nazývali psychický blok. V podstatě pokaždé, když sednu před klavír a nebo jenom pomyslím na samotné hraní, tak se mi v hlavě úplně zatemní a já nemůžu hrát. Pořád si prohlížím všechny své ocenění a přemýšlím jak v životě dál. Noviny píšou tragédie v uměleckém světě. Celá Evropa pláče. Já to tak nevidím, protože já mám teď čas na to abych se rozhodl, jak dál.

Mám svoje pracovní povinnosti

Moje manželka a dcera jsou mi vším. Možná jsem si to neuvědomoval dřív, ale nyní si za tím pevně stojím. Pořád si dokážu vybavit ten den, kdy jsem prvně poznal svoji nádhernou manželku Evu. Ona byla toho času asistentkou v malé pražské galerii a já jsem pracoval pro malou obchodní společnost a sháněl klienty. Byla tak dospělá a hezká, že jsem ji automaticky považoval za kurátorku a hned jsem na ní začal chrlit svojí prodejní řeč. Už tehdy byla nesmírně trpělivá a přátelská, protože mě nepřerušovala a nechala mě pořád mluvit a až když jsem začal hovořit o cenách a podmínkách smluv, tak z ní vypadlo, že není ta s kým bych měl mluvit. V ten moment jsem byl naštvaný, ale pořád jsem v jejích očích viděl zájem a uvědomil jsem si, že to není zájem o nabízené produkty, ale zájem o mojí osobu. Ten den jsem zapomněl na všechny ostatní zájemce a potenciální klienty a bavil jsem se jenom s Evou. Čekal jsem až výstava skončí a já budu jenom s ní. Poprvé jsem prodával něco hezkého a osobního a ona byla můj první klient. Pěkná vzpomínka.

Plno vzpomínek mám také na svoji nádhernou dceru Aničku. Je ale smutné, že většinu vzpomínek jsem zažil pouze zprostředkovaně. Když se narodila, byl jsem zrovna v Japonsku na služební cestě. S kolegama jsme všechno oslavili a později jsme uzavřeli důležitou obchodní smlouvu. Když Aničce začaly růst první zoubky byl jsem zrovna na mezinárodní výstavě v New Yorku, kde jsem uskutečnil jeden ze svých největších obchodů v celé své kariéře. Její první chůzi jsem viděl jenom z videa, protože jsem byl na zasedání představenstva. Eva mi to později vyčítala a snažila se, abych o tom věděl, protože Aniččino první slovo bylo údajně „Táta“.

Bohužel, většinu svého života jsem měl svoji vlastní vidinu světa, která mi dala klapky na oči a nevnímal jsem nic jiného než práci. Nebylo to o tom, že bych neměl rád vlastní rodinu, ani to nebylo tím, že bych na ně zapomněl. Pravidelně jsme spolu měli videohovory a vyměňovali jsme si spoustu fotek a já jsem si myslel, že moje rodina je mi vším, ale přesto jsem svůj kalendář zaplňoval jen prací.

Ve své kariéře jsem se dostal z malého bezvýznamného flákače, který hledal svůj životní cíl, na společníka nadnárodní společnosti. Za to všechno jsem ale zaplatil vysokou cenu.

V tom období, co Anna začala chodit do školy, se z našich videohovorů začalo vytrácet video. Vlastně nejdřív se začal vytrácet úsměv z Eviny tváře a až potom se vytratilo celé video. Postupem času jsem taky ztratil náklonnost Aničky. Ani by mě nevadilo, že dárky pro ni se stávaly čím dál nákladnější, ale ona si začala uvědomovat, že si tím něco kompenzujeme. Hovory s Evou už dávno nefungovaly a já vůbec neměl ponětí, co se doma děje. Začal jsem mít špatné sny, například o tom, že do domu vtrhli lupiči a znásilnili mojí manželku a dceru a nebo ten nejhorší ze všech, kdy přijedu domů a můj dům tam vůbec není.

Jak se stupňovaly moje pracovní povinnosti, stupňovala se i moje závislost a taky stresové vypětí. Nechci se tím vymlouvat a taky se nechci skrývat za přirozené lidské půdy; je to moje vina a moje chyba. V průběhu svého manželství jsem byl věrným manželem, i přes to, že jsme spolu s Evou vůbec nespali. Když jsem měl nějaké chutě, tak jsem si je vybíjel ve sprše nebo na firemních záchodech.

Jako člen představenstva a vedoucí společnosti jsem měl svoji osobní asistentku. Práce se mnou nebyla jednoduchá, ale ona byla velice schopná, pracovitá a ambiciózní a za spoustu let na pozici mojí asistentky se toho strašně moc naučila a já jsem její kariéře chtěl pomoci jak jsem mohl. Vím, že moje dlouhé přesčasy byly i její přesčasy, ale viděl jsem, že má ambice a schopnosti a proto jsem jí brával na oběd, kde jsme probírali práci nebo jsem ji vzal na pracovní cestu do Ameriky, kde jsem jí seznamoval s našima pobočkama a klientama. Ona měla totiž ambice a ideální pracovní předpoklady být vynikající vedoucí. Komentáře od ostatních členů představenstva nebo společníků jsem v několika prvních letech považoval za směšné. Oni uznávali její pracovní kvality, ale občas utrousili nějakou směšnou poznámku, jestli v ní nevidím něco jiného než jen asistentku v práci. Je pravdou, že jsem s ní trávil více času než se svoji vlastní ženou a v nějaký moment, když už jsem slyšel těch poznámek dost, jsem se začal na všechny naše interakce mezi mnou a Markétou dívat z jiného než pracovního pohledu. Její oblečení, její chování vůči ostatním a vůči mně, její pohledy a vzkazy pro mě, které občas mohly být interpretovány dvojsmyslně. Nějaký čas potom stála společnost před velkým obchodním rozhodnutím a já měl spoustu práce a stresu. Akvizice velkého konkurenta se blížila svému zdárnému konci a vše potřebovalo být připraveno na poslední jednání. Stres, vypětí a ostatní starosti se ve mě nahromadily a místo abych si vzal svůj oblíbený časopis a odebral se po dlouhém vysilujícím týdnu na pánské toalety jsem se v mžiku sekundy ocitl před Markétou.

Práce pro mě vždycky byla cestou úniku od reality. Bohužel už jsem unikl tak daleko, že se nemůžu vrátit zpátky. Kdybych si dřív víc vážil věcí na kterých v životě opravdu záleží a stavěl rodinné cíle nad ty svoje osobní byl bych úplně jiný člověk. Na to je teď ale pozdě. Když se dívám zpátky na všechny svoje úspěchy, tak jediné po čem nejvíc toužím, je být se svojí dcerou Annou a bývalou manželkou Evou. Ale už to nikdy nebude jako dřív a já jim a jejich nové rodině přeji všechno nejlepší.

Alžběta ji má opravdu nejlepší

Díval jsem se jí přímo do očí a držel s ní oční kontakt po několik dlouhých vteřin. Znám Alžbětu už hodně dlouho a strašně rád za ní chodím, ale někdy jsem z toho rozpačitý, jako právě teď, protože se nemůžu rozhodnout. Celé tři měsíce jsem vydělával e-body abych si alespoň jednou za dlouhou dobu mohl užít, a samozřejmě i vidět Alžbětu, ale pak když jsem u ní tak blízko, tak se nemůžu rozhodnout. I když za Alžbětou chodím už několik let pořád mi připadá, že jí moc dobře neznám. Je pravdou, že ona má výhradně movitou klientelu a já jsem jeden z těch ‚chudáků‘ co za ní chodí, ale mně to nevadí.

Když od ní odcházím tak nevnímám pohledy ostatních a ani nelituji pracně vydělaných e-bodů, protože Alžběta ji má opravdu nejlepší. 

„Chceš vanilkovou nebo čokoládovou Matěji,“ zopakuje Alžběta s úsměvem svoji otázku a vytrhává mě z mých myšlenek.

„Dnes si dám čokoládovou. Díky.“

Já jsem asi superhrdina

Já jsem asi superhrdina. Jako v těch filmech, protože to co se stalo si vůbec nedokážu nijak vysvětlit a teď nevím, co s tím mám dělat. Mám to říct klukům ve třídě? Nebo to mám říct rodičům? No, kluci ve třídě by mě určitě chtěli mojí superschopnost vzít, stejně jako to bylo v tom seriálu. Nejdřív by mě odřízli horní část hlavy a potom by mě mojí schopnost ukradli. Hm, a co rodiče? S rodičema si moc nepovídám a oni by mě určitě řekli, ať si nevymejšlim blbosti a věnuju se škole. No jo, ale co když má každej takovou nějakou superschopnost?

Co když paní učitelka Monika umí číst myšlenky? Co když přijdu do třídy ona bude vědět na co myslím a co se stalo? No jo, ale kdyby uměla číst myšlenky, tak by už přece dávno věděla na co vždycky myslím, když se na ní dívám. Tak to nejspíš neví. No jo, ale co když to ví a nic s tím nedělá? Nebo co když se jí to dokonce líbí? No jo, ale nějaký kluci z osmičky říkali, že si to taky představujou. Hm, to by toho musela mít v hlavě spousta, kdyby uměla číst myšlenky všem. I když já věřím, že paní učitelka Monika by to zvládla, protože toho vždycky spoustu ví a na každou hodinu je dobře připravená. Pamatuju si, když k nám přišla poprvé do třídy. Blonďaté vlasy do copů, kaštanově hnědé oči, trochu nalíčená a hlavně hezká prsa a přiléhavé kalhoty. Hm, v ten den jsem úplně zapomněl bejt vystresovanej z diktátu z Čéjiny. Bylo to zvláštní. Vzpomínám si, jak na ní ze začátku někteří deváťáci pokřikovali, „Hej krásko“ a nebo pískali. Blbci. Já bych si tohle nikdy nedovolil.

Včera večer před spaním jsem hodně myslel na paní učitelku Moniku. Přemýšlel jsem, jaký by to bylo být s ní o samotě v jejím kabinetu. O čem bychom si povídali a co bychom dělali. A najednou se to stalo. Byl jsem v jejím kabinetu, jenom ona a já. Paní učitelka začala něco povídat, ale mojí hlavu zalil strašně zvláštní a hezký pocit. Pomalu jsem se začal přibližovat k ní a můj tlukot srdce začal zrychlovat. Byl to zvláštní pocit vzrušení. Dal jsem jí pusu na pusu a ona se moc hezky usmála. Začal jsem jí pomalu sundávat tričko a potom podprsenku. Byl jsem tak strašně vzrušený až jsem…

Hm, teď mě napadlo, co když tuhle superschopnost má každý a jenom o ní neví?

Moje terapeutická skupina

Dnes máme další zasedání. Scházíme se tady každý den a povídáme si o různých věcech – o životě, o problémech, o kamarádech, o rodině nebo o ženách. V podstatě jsme taková terapeutická skupina. Máme pronajatý pokoj v téhle divné budově. Architekt, nebo návrhář, musel být hodně zvláštní, protože každé patro budovy má jiný design a každý pokoj je jinak vybaven a vymalován. Stejně tak má každý pokoj své jméno. My máme místnost úplně nahoře v posledním patře a když zrovna není venku zataženo, tak máme krásný výhled na celé město.

Je nás tu celkem pět, někdy přijde někdo nový, a někdy zase někdo chybí. Naše rozpravy, tak tomu říkáme, vždycky vede a moderuje jeden z nás. Ze začátku jsem naši skupinu vedl já, potom vznikly jisté rozepře a značnou dobu vedl skupinu Milan a pak chvilku Patrik, ale teď už postupně přebírám zase já moderátorskou pozici.

Já bych se označil za nejklidnějšího člena naší skupiny. Ono podle toho, kdo skupinu vede, tak to potom i vypadá na našich zasedáních. Například, na našem patře nejsou záchody a proto musíme sjíždět výtahem dolů a pamatuji si, když vedl skupinu Milan, tak nařídil, abychom jeli výtahem s ním a řešili naše věci i mimo náš vyhrazený prostor. Samozřejmě se strhla hádka, víme jaký Milan je, takže jsme řvali na celý výtah a potažmo i na celý dům. Ale tohle už je za námi. Všechno jsme si vyříkali a myslím, že Milan už je klidnější. Když o tom přemýšlím a jak poslouchám ostatní ze skupiny, tak mně připadá, že jsme si všichni dost podobní, akorát někteří umí své špatné vlastnosti dobře maskovat a nebo dobře potlačit. Vzpomínám si, že jednou byl u vedení Patrik a na tomhle místě bych chtěl poděkovat ostatním členům skupiny, že ho brzy sesadili z vedoucí pozice. Patrik má problém, ostatně jako my všichni. Jedná se o to, že on je násilník a sexuální predátor. Dokonce má zákaz chodit do některých pater tady v budově, protože na něj bylo spoustu stížností. Každopádně, jeho vedení skupiny bylo hrozné, zvláštní a naštěstí velmi krátké.

Někdy mně připadá, a to je pravda i o mně, že všichni vědí, kdo má co za problém kromě toho člověka samotného. Milan je zuřivec, hrubián a násilník. Patrik je sukničkář, nemrava a prase. Adam má sebevražedné sklony. Karel je workoholik a pak jsem tady já. Když vedu skupinu já, snažím se, aby každý mluvil o tom co je baví a co jim jde. Takhle vždycky začínám každé sezení. Nejdřív každý z nás musí mluvit přesně 10 minut o uplynulém týdnu, jak se měl, co dělal a čeho zajímavého dosáhnul. Potom dávám všem povinnou přestávku na záchod, která nesmí trvat déle jak 10 minut a v následující hodině má každý z nás tři otázky na které se musí někoho dalšího zeptat. Tato pravidelná a mnou nastavená rutina nám pomáhá lépe se poznat a navzájem se podporovat. Dozvěděl jsem se, že Milan má rád sport a je profesionální boxer. Adam strašně rád maluje, Karel pracuje pro charitu a Patrik je programátor. Každý z nás má několik verzí sebe sama a já se snažím aby ty dobré verze byly vidět. Už jsem si vzpomněl jak je pojmenovaná naše zasedací místnost. Pokoje v domě jsou pojmenovány podle části lidského těla a my spolu pravidelně mluvíme v hlavě. 

Weibo 4000

“Mami, jak dřív žili lidi bez Weiba? Třeba před sto lety?” zeptal se Tomáš a zahleděl se na svoji matku zvědavým pohledem.

“No, víš, Tomíku já si to ani nedovedu představit. Muselo to pro ně být opravdu těžké” odpověděla Tomášova matka se skutečnou upřímnosti v hlase.

“My jsme se dnes na školním webináři učili bodový systém nového Weiba 4000,” pokračoval Tomáš se zaujetím, “a věděla jsi, že kdo si vydělá na 4 tisícovku, takže každý rodinný příslušník dostane zdarma biometrický kožní čip?”

“Ale Tomíku, ty jsi tak chytrý,” pochválila matka svého syna, “ty jsi celý tatínek.”

“Ano, já vím, náš Weibo mi to taky říkal,” vzpřímil se Tomáš hrdostí na židli. “A taky říkal, že když budu w-body vydělávat průměrně stejně jako v posledních třech měsících, tak se mi může už předčasně otevřít univerzitní webinář v horizontu 10 let. Byl bych tak jeden ze stovky 18-ti letých chlapců na našem území, kterým se webinář otevřel.”

“No to je skvělé,” dočkal se Tomáš svého zaslouženého povzbuzení od matky.

“Víš Tomíku, já opravdu nevím jak mohli lidé bez Weiba dříve žít. Třeba tvůj tatínek a já – Weibo spároval naše profily a sjednal nám společně schůzku a tak jsme se seznámili. Je pravda, že Weibo byl v té době v rané fázi a jeho početní schopnosti byly omezené, protože my s tvým tatínkem jsme patřili do nějakého zkušebního programu, který dával dohromady lidi s vysokým a nízkým IQ, ale nakonec všechno skvěle dopadlo.”

“Já mám Weiba strašně ráda, protože tvůj tatínek je strašně milý a chytrý člověk a vůbec mi nevadí, že se za námi zastaví jednou nebo dvakrát do roka. Weibo říkal, že nás perfektně spároval a navíc, vždycky jsem si přála mít kluka a Weibo mě to potvrdil. Mohla se nám narodit Anastázie nebo ty Tomíku, ale Weibo říkal, že s tebou budeme o 60 % šťastnější.”

“Já mám ráda Weiba, vždycky pro nás chce to nejlepší.”