Klavírní virtuos

Přemýšlím a prohlížím si všechny svoje ocenění. Je jich tu spousta a všechny se týkají toho jediného čemu jsem se učil už od svých tří let. V 10 letech jsem byl nadějný umělec, v 15ti mistr republiky a v 18ti jsem byl nejlepší Evropský virtuos. Všechny ocenění a slávu jsem získal díky tomu, že jsem už od útlého věku každý den několik hodin pilně trénoval.

Jsem označován jako klavírní virtuos, ale v poslední době přemýšlím, co to pro mě vlastně znamená. Jsem v situaci, kdy pochybuji, jestli tohle je opravdu to, co chci dělat a jestli je to něco, co mě činí opravdu šťastným a nebo alespoň spokojeným. Nikdy jsem neměl čas o tom přemýšlet. Co si pamatuji, tak jsem vždycky hrál na klavír. Jedny z mých prvních vzpomínek malého kluka se vážou k zapálenému výkladu mého otce, když se mě snažil naučit notovou osnovu, hudební tempa a také důležitost pomlk. Nic z toho vůbec nebylo jednoduché a moc jsem to nechápal, ale byl to čas strávený s mým otcem, kterého mám strašně rád. Když jsem trochu povyrostl tak mě otec přivedl do umělecké školy a nechal mě vyzkoušet všechny hudební nástroje. Nejvíce obratnosti jsem prokázal při hře na klavír. Nebyl to nijaký zázrak, ale otec věřil, že všechno jde natrénovat a proto od té doby se mnou cvičil každý den. Nejdřív hodinu denně, pak dvě, tři, čtyři a nakonec jsem se plně začal věnovat hře. Celá rodina se přizpůsobila mým potřebám. Všechno bylo jenom o mně a já jsem se cítil jako hrdina. Měl jsem vlastní rozvrh, vlastní jídelníček, vlastní učitele a všechno bylo skvělé jen pokud jsem hrál a trénoval. Od té doby můj život nabral jasný směr a já jsem se na něm řítil jako rychlík po nalajnovaných kolejích. Trénoval jsem pilně a svědomitě, ale mnohdy pod stresem. Pamatuji si momenty, kdy jsem si říkal, jak to asi mají ostatní děti a co by se stalo, kdybych s tím vším skoncoval, ale pak jsem si pomyslel na svého otce. Když jsem si představil, že moje rozhodnutí by způsobilo spoustu bolesti a zklamání, tak jsem se rozhodl bojovat a zabránit takovému neštěstí. Byl jsem mladý a naivní.

Umění se stalo mojí vášní a prokletím. Začal jsem vyrůstat jak osobnostně tak umělecky a s tím přišlo spoustu ocenění v Česku i v zahraničí. Vyprodával jsem sály a lidé chtěli můj podpis, fotku a nebo prohodit jenom pár slov. Brzy jsem ale dospěl do bodu, kdy umění a sláva už nejsou důležité, protože ty mě na konci náročného dne už nezahřejí. Moje mysl se začala proměňovat a můj život už nebyl jenom umění. Začal jsem se ztrácet a poprvé jsem zaznamenal pocity osamění v sále před tisíci diváky. Zároveň jsem ale nevěděl, zda jsem ochotný vzdát se něčeho, co jsem budoval a kam jsem se dostal. Celý život jsem miloval umění a nevěděl jsem jestli moje nově objevené přání lásky ke společnosti je to po čem opravdu toužím. V ten moment můj životní rychlík ztratil rovné koleje a dojel na složité rozcestí, protože jsem se začal ptát sám sebe jestli hraní je opravdu moje jediná láska, tak jak mi to můj otec vždy vštěpoval.

Moje emoce a pocity se ve mně začaly bouřit a zmítat a já jsem je směřoval do toho jediného, co jsem uměl nejlépe. Melancholie, náladovost a rozpolcenost se promítla do mé hry a kritici začali jásat jaký nový styl jsem to zvolil a jak jsem vynalézavý. Mě to ale bylo jedno. Tou dobou už jsem každý den přemýšlel, jaký by byl můj život bez hraní. Kým bych byl a zda bych byl spokojenějším člověkem. Pak přišlo náhlé a nevědomé rozhodnutí, které doktoři nazývali psychický blok. V podstatě pokaždé, když sednu před klavír a nebo jenom pomyslím na samotné hraní, tak se mi v hlavě úplně zatemní a já nemůžu hrát. Pořád si prohlížím všechny své ocenění a přemýšlím jak v životě dál. Noviny píšou tragédie v uměleckém světě. Celá Evropa pláče. Já to tak nevidím, protože já mám teď čas na to abych se rozhodl, jak dál.

Mám svoje pracovní povinnosti

Moje manželka a dcera jsou mi vším. Možná jsem si to neuvědomoval dřív, ale nyní si za tím pevně stojím. Pořád si dokážu vybavit ten den, kdy jsem prvně poznal svoji nádhernou manželku Evu. Ona byla toho času asistentkou v malé pražské galerii a já jsem pracoval pro malou obchodní společnost a sháněl klienty. Byla tak dospělá a hezká, že jsem ji automaticky považoval za kurátorku a hned jsem na ní začal chrlit svojí prodejní řeč. Už tehdy byla nesmírně trpělivá a přátelská, protože mě nepřerušovala a nechala mě pořád mluvit a až když jsem začal hovořit o cenách a podmínkách smluv, tak z ní vypadlo, že není ta s kým bych měl mluvit. V ten moment jsem byl naštvaný, ale pořád jsem v jejích očích viděl zájem a uvědomil jsem si, že to není zájem o nabízené produkty, ale zájem o mojí osobu. Ten den jsem zapomněl na všechny ostatní zájemce a potenciální klienty a bavil jsem se jenom s Evou. Čekal jsem až výstava skončí a já budu jenom s ní. Poprvé jsem prodával něco hezkého a osobního a ona byla můj první klient. Pěkná vzpomínka.

Plno vzpomínek mám také na svoji nádhernou dceru Aničku. Je ale smutné, že většinu vzpomínek jsem zažil pouze zprostředkovaně. Když se narodila, byl jsem zrovna v Japonsku na služební cestě. S kolegama jsme všechno oslavili a později jsme uzavřeli důležitou obchodní smlouvu. Když Aničce začaly růst první zoubky byl jsem zrovna na mezinárodní výstavě v New Yorku, kde jsem uskutečnil jeden ze svých největších obchodů v celé své kariéře. Její první chůzi jsem viděl jenom z videa, protože jsem byl na zasedání představenstva. Eva mi to později vyčítala a snažila se, abych o tom věděl, protože Aniččino první slovo bylo údajně “Táta”.

Bohužel, většinu svého života jsem měl svoji vlastní vidinu světa, která mi dala klapky na oči a nevnímal jsem nic jiného než práci. Nebylo to o tom, že bych neměl rád vlastní rodinu, ani to nebylo tím, že bych na ně zapomněl. Pravidelně jsme spolu měli videohovory a vyměňovali jsme si spoustu fotek a já jsem si myslel, že moje rodina je mi vším, ale přesto jsem svůj kalendář zaplňoval jen prací.

Ve své kariéře jsem se dostal z malého bezvýznamného flákače, který hledal svůj životní cíl, na společníka nadnárodní společnosti. Za to všechno jsem ale zaplatil vysokou cenu.

V tom období, co Anna začala chodit do školy, se z našich videohovorů začalo vytrácet video. Vlastně nejdřív se začal vytrácet úsměv z Eviny tváře a až potom se vytratilo celé video. Postupem času jsem taky ztratil náklonnost Aničky. Ani by mě nevadilo, že dárky pro ni se stávaly čím dál nákladnější, ale ona si začala uvědomovat, že si tím něco kompenzujeme. Hovory s Evou už dávno nefungovaly a já vůbec neměl ponětí, co se doma děje. Začal jsem mít špatné sny, například o tom, že do domu vtrhli lupiči a znásilnili mojí manželku a dceru a nebo ten nejhorší ze všech, kdy přijedu domů a můj dům tam vůbec není.

Jak se stupňovaly moje pracovní povinnosti, stupňovala se i moje závislost a taky stresové vypětí. Nechci se tím vymlouvat a taky se nechci skrývat za přirozené lidské půdy; je to moje vina a moje chyba. V průběhu svého manželství jsem byl věrným manželem, i přes to, že jsme spolu s Evou vůbec nespali. Když jsem měl nějaké chutě, tak jsem si je vybíjel ve sprše nebo na firemních záchodech.

Jako člen představenstva a vedoucí společnosti jsem měl svoji osobní asistentku. Práce se mnou nebyla jednoduchá, ale ona byla velice schopná, pracovitá a ambiciózní a za spoustu let na pozici mojí asistentky se toho strašně moc naučila a já jsem její kariéře chtěl pomoci jak jsem mohl. Vím, že moje dlouhé přesčasy byly i její přesčasy, ale viděl jsem, že má ambice a schopnosti a proto jsem jí brával na oběd, kde jsme probírali práci nebo jsem ji vzal na pracovní cestu do Ameriky, kde jsem jí seznamoval s našima pobočkama a klientama. Ona měla totiž ambice a ideální pracovní předpoklady být vynikající vedoucí. Komentáře od ostatních členů představenstva nebo společníků jsem v několika prvních letech považoval za směšné. Oni uznávali její pracovní kvality, ale občas utrousili nějakou směšnou poznámku, jestli v ní nevidím něco jiného než jen asistentku v práci. Je pravdou, že jsem s ní trávil více času než se svoji vlastní ženou a v nějaký moment, když už jsem slyšel těch poznámek dost, jsem se začal na všechny naše interakce mezi mnou a Markétou dívat z jiného než pracovního pohledu. Její oblečení, její chování vůči ostatním a vůči mně, její pohledy a vzkazy pro mě, které občas mohly být interpretovány dvojsmyslně. Nějaký čas potom stála společnost před velkým obchodním rozhodnutím a já měl spoustu práce a stresu. Akvizice velkého konkurenta se blížila svému zdárnému konci a vše potřebovalo být připraveno na poslední jednání. Stres, vypětí a ostatní starosti se ve mě nahromadily a místo abych si vzal svůj oblíbený časopis a odebral se po dlouhém vysilujícím týdnu na pánské toalety jsem se v mžiku sekundy ocitl před Markétou.

Práce pro mě vždycky byla cestou úniku od reality. Bohužel už jsem unikl tak daleko, že se nemůžu vrátit zpátky. Kdybych si dřív víc vážil věcí na kterých v životě opravdu záleží a stavěl rodinné cíle nad ty svoje osobní byl bych úplně jiný člověk. Na to je teď ale pozdě. Když se dívám zpátky na všechny svoje úspěchy, tak jediné po čem nejvíc toužím, je být se svojí dcerou Annou a bývalou manželkou Evou. Ale už to nikdy nebude jako dřív a já jim a jejich nové rodině přeji všechno nejlepší.

Alžběta ji má opravdu nejlepší

Díval jsem se jí přímo do očí a držel s ní oční kontakt po několik dlouhých vteřin. Znám Alžbětu už hodně dlouho a strašně rád za ní chodím, ale někdy jsem z toho rozpačitý, jako právě teď, protože se nemůžu rozhodnout. Celé tři měsíce jsem vydělával e-body abych si alespoň jednou za dlouhou dobu mohl užít, a samozřejmě i vidět Alžbětu, ale pak když jsem u ní tak blízko, tak se nemůžu rozhodnout. I když za Alžbětou chodím už několik let pořád mi připadá, že jí moc dobře neznám. Je pravdou, že ona má výhradně movitou klientelu a já jsem jeden z těch ‘chudáků’ co za ní chodí, ale mně to nevadí.

Když od ní odcházím tak nevnímám pohledy ostatních a ani nelituji pracně vydělaných e-bodů, protože Alžběta ji má opravdu nejlepší. 

“Chceš vanilkovou nebo čokoládovou Matěji,” zopakuje Alžběta s úsměvem svoji otázku a vytrhává mě z mých myšlenek.

“Dnes si dám čokoládovou. Díky.”

Já jsem asi superhrdina

Já jsem asi superhrdina. Jako v těch filmech, protože to co se stalo si vůbec nedokážu nijak vysvětlit a teď nevím, co s tím mám dělat. Mám to říct klukům ve třídě? Nebo to mám říct rodičům? No, kluci ve třídě by mě určitě chtěli mojí superschopnost vzít, stejně jako to bylo v tom seriálu. Nejdřív by mě odřízli horní část hlavy a potom by mě mojí schopnost ukradli. Hm, a co rodiče? S rodičema si moc nepovídám a oni by mě určitě řekli, ať si nevymejšlim blbosti a věnuju se škole. No jo, ale co když má každej takovou nějakou superschopnost?

Co když paní učitelka Monika umí číst myšlenky? Co když přijdu do třídy ona bude vědět na co myslím a co se stalo? No jo, ale kdyby uměla číst myšlenky, tak by už přece dávno věděla na co vždycky myslím, když se na ní dívám. Tak to nejspíš neví. No jo, ale co když to ví a nic s tím nedělá? Nebo co když se jí to dokonce líbí? No jo, ale nějaký kluci z osmičky říkali, že si to taky představujou. Hm, to by toho musela mít v hlavě spousta, kdyby uměla číst myšlenky všem. I když já věřím, že paní učitelka Monika by to zvládla, protože toho vždycky spoustu ví a na každou hodinu je dobře připravená. Pamatuju si, když k nám přišla poprvé do třídy. Blonďaté vlasy do copů, kaštanově hnědé oči, trochu nalíčená a hlavně hezká prsa a přiléhavé kalhoty. Hm, v ten den jsem úplně zapomněl bejt vystresovanej z diktátu z Čéjiny. Bylo to zvláštní. Vzpomínám si, jak na ní ze začátku někteří deváťáci pokřikovali, “Hej krásko” a nebo pískali. Blbci. Já bych si tohle nikdy nedovolil.

Včera večer před spaním jsem hodně myslel na paní učitelku Moniku. Přemýšlel jsem, jaký by to bylo být s ní o samotě v jejím kabinetu. O čem bychom si povídali a co bychom dělali. A najednou se to stalo. Byl jsem v jejím kabinetu, jenom ona a já. Paní učitelka začala něco povídat, ale mojí hlavu zalil strašně zvláštní a hezký pocit. Pomalu jsem se začal přibližovat k ní a můj tlukot srdce začal zrychlovat. Byl to zvláštní pocit vzrušení. Dal jsem jí pusu na pusu a ona se moc hezky usmála. Začal jsem jí pomalu sundávat tričko a potom podprsenku. Byl jsem tak strašně vzrušený až jsem…

Hm, teď mě napadlo, co když tuhle superschopnost má každý a jenom o ní neví?

Moje terapeutická skupina

Dnes máme další zasedání. Scházíme se tady každý den a povídáme si o různých věcech – o životě, o problémech, o kamarádech, o rodině nebo o ženách. V podstatě jsme taková terapeutická skupina. Máme pronajatý pokoj v téhle divné budově. Architekt, nebo návrhář, musel být hodně zvláštní, protože každé patro budovy má jiný design a každý pokoj je jinak vybaven a vymalován. Stejně tak má každý pokoj své jméno. My máme místnost úplně nahoře v posledním patře a když zrovna není venku zataženo, tak máme krásný výhled na celé město.

Je nás tu celkem pět, někdy přijde někdo nový, a někdy zase někdo chybí. Naše rozpravy, tak tomu říkáme, vždycky vede a moderuje jeden z nás. Ze začátku jsem naši skupinu vedl já, potom vznikly jisté rozepře a značnou dobu vedl skupinu Milan a pak chvilku Patrik, ale teď už postupně přebírám zase já moderátorskou pozici.

Já bych se označil za nejklidnějšího člena naší skupiny. Ono podle toho, kdo skupinu vede, tak to potom i vypadá na našich zasedáních. Například, na našem patře nejsou záchody a proto musíme sjíždět výtahem dolů a pamatuji si, když vedl skupinu Milan, tak nařídil, abychom jeli výtahem s ním a řešili naše věci i mimo náš vyhrazený prostor. Samozřejmě se strhla hádka, víme jaký Milan je, takže jsme řvali na celý výtah a potažmo i na celý dům. Ale tohle už je za námi. Všechno jsme si vyříkali a myslím, že Milan už je klidnější. Když o tom přemýšlím a jak poslouchám ostatní ze skupiny, tak mně připadá, že jsme si všichni dost podobní, akorát někteří umí své špatné vlastnosti dobře maskovat a nebo dobře potlačit. Vzpomínám si, že jednou byl u vedení Patrik a na tomhle místě bych chtěl poděkovat ostatním členům skupiny, že ho brzy sesadili z vedoucí pozice. Patrik má problém, ostatně jako my všichni. Jedná se o to, že on je násilník a sexuální predátor. Dokonce má zákaz chodit do některých pater tady v budově, protože na něj bylo spoustu stížností. Každopádně, jeho vedení skupiny bylo hrozné, zvláštní a naštěstí velmi krátké.

Někdy mně připadá, a to je pravda i o mně, že všichni vědí, kdo má co za problém kromě toho člověka samotného. Milan je zuřivec, hrubián a násilník. Patrik je sukničkář, nemrava a prase. Adam má sebevražedné sklony. Karel je workoholik a pak jsem tady já. Když vedu skupinu já, snažím se, aby každý mluvil o tom co je baví a co jim jde. Takhle vždycky začínám každé sezení. Nejdřív každý z nás musí mluvit přesně 10 minut o uplynulém týdnu, jak se měl, co dělal a čeho zajímavého dosáhnul. Potom dávám všem povinnou přestávku na záchod, která nesmí trvat déle jak 10 minut a v následující hodině má každý z nás tři otázky na které se musí někoho dalšího zeptat. Tato pravidelná a mnou nastavená rutina nám pomáhá lépe se poznat a navzájem se podporovat. Dozvěděl jsem se, že Milan má rád sport a je profesionální boxer. Adam strašně rád maluje, Karel pracuje pro charitu a Patrik je programátor. Každý z nás má několik verzí sebe sama a já se snažím aby ty dobré verze byly vidět. Už jsem si vzpomněl jak je pojmenovaná naše zasedací místnost. Pokoje v domě jsou pojmenovány podle části lidského těla a my spolu pravidelně mluvíme v hlavě. 

Weibo 4000

“Mami, jak dřív žili lidi bez Weiba? Třeba před sto lety?” zeptal se Tomáš a zahleděl se na svoji matku zvědavým pohledem.

“No, víš, Tomíku já si to ani nedovedu představit. Muselo to pro ně být opravdu těžké” odpověděla Tomášova matka se skutečnou upřímnosti v hlase.

“My jsme se dnes na školním webináři učili bodový systém nového Weiba 4000,” pokračoval Tomáš se zaujetím, “a věděla jsi, že kdo si vydělá na 4 tisícovku, takže každý rodinný příslušník dostane zdarma biometrický kožní čip?”

“Ale Tomíku, ty jsi tak chytrý,” pochválila matka svého syna, “ty jsi celý tatínek.”

“Ano, já vím, náš Weibo mi to taky říkal,” vzpřímil se Tomáš hrdostí na židli. “A taky říkal, že když budu w-body vydělávat průměrně stejně jako v posledních třech měsících, tak se mi může už předčasně otevřít univerzitní webinář v horizontu 10 let. Byl bych tak jeden ze stovky 18-ti letých chlapců na našem území, kterým se webinář otevřel.”

“No to je skvělé,” dočkal se Tomáš svého zaslouženého povzbuzení od matky.

“Víš Tomíku, já opravdu nevím jak mohli lidé bez Weiba dříve žít. Třeba tvůj tatínek a já – Weibo spároval naše profily a sjednal nám společně schůzku a tak jsme se seznámili. Je pravda, že Weibo byl v té době v rané fázi a jeho početní schopnosti byly omezené, protože my s tvým tatínkem jsme patřili do nějakého zkušebního programu, který dával dohromady lidi s vysokým a nízkým IQ, ale nakonec všechno skvěle dopadlo.”

“Já mám Weiba strašně ráda, protože tvůj tatínek je strašně milý a chytrý člověk a vůbec mi nevadí, že se za námi zastaví jednou nebo dvakrát do roka. Weibo říkal, že nás perfektně spároval a navíc, vždycky jsem si přála mít kluka a Weibo mě to potvrdil. Mohla se nám narodit Anastázie nebo ty Tomíku, ale Weibo říkal, že s tebou budeme o 60 % šťastnější.”

“Já mám ráda Weiba, vždycky pro nás chce to nejlepší.”

Jsem sebevědomý mladý muž

Klára byla můj další úlovek a zároveň moje 54 holka v pořadí. S ní to ale bylo jiné. Opravdu. Dnešní noc si budu dlouho pamatovat, protože moje společnice, která právě leží na posteli, mě strašně připomněla jaký jsem býval před několika lety já sám.

Za poslední dva roky jsem se naučil spoustu věcí a tou hlavní bylo to, jak se dostat do srdcí a kalhot většiny žen. Z nemastného a neslaného klučiny jsem se proměnil v silného a sebevědomého muže, který si jde za tím, co chce. Dnes večer jsem chtěl Kláru, ale seznamování s ní bylo strašně obtížné, protože vysílala smíšené signály a byla velmi odtažitá. V průběhu večera jsem zjistil, že je introvertní, citlivá a trochu naivní, což mě značně ztěžovalo můj cíl a dokonce jsem to chtěl vzdát a jít si povídat se servírkou, která o mně jevila větší zájem. Nakonec jsem vytrval, protože jsem měl zvláštní pocit, že chci Kláru poznat víc.

Seznamování bylo opravdu obtížné, ale jakmile jsme se ocitli sami, Klára najednou ožila a odhodila masku ledové královny. Její svůdnost se projevila a místo nedobytného ledu jsem ucítil nesmírnou touhu a teplo. Jakmile se za námi zaklaply dveře hotelového pokoje všechny zdvořilosti zmizely a přišla surovost pudového instinktu. Klára na mě skočila a povalila mě na postel a než jsem stačil jakkoliv zareagovat její rty se ke mně přisály a ucítil jsem její ruku v rozkroku. Ještě víc než erotické vzrušení pro mě byla fascinující celá přeměna.

Klára přišla na schůzku decentně oblečená. Na sobě měla světlé kalhoty a narůžovělou halenku. Její vlasy byly hezky rovně sčesané se zastřihnutou ofinou a na tváři měla jemný make up, který ji ladil s narůžovělou rtěnkou. Podle velmi pečlivě zvoleného oblečení bylo vidět, že jí na schůzce záleží, ale přesto mi připomínala zmrzlou růží ve sněhu. Když jsem jí vyprávěl zábavné historky, tak se smála zdrženlivě. Při dvojsmyslných poznámkách s erotickým podtextem se maličko červenala a okamžitě se rozhlížela jestli ji nikdo nevidí nebo mě neslyší.

Až teď si uvědomuji jak to bylo zábavné a naivní, ale zároveň skutečné, protože mi její chování a její následná přeměna tolik připomínala mě. Dva roky zpátky jsem vůbec nevěděl kdo jsem. Pořád jsem tápal a bál jsem se, co si o mě ostatní myslí a kdo vlastně jsem. Není to tak dávno, takže si pořád dokážu vybavit pocity samoty a beznaděje. Moje přeměna byla postupná a velmi obtížná, ale jsem rád, že jsem se rozhodl a změnil se. Svoji energii čerpám ze své síly a sebevědomí a toho se držím bez ohledu na cokoli jiného. Pak potkám Kláru a zrovna když jí svlékám spodní prádlo a hladím její nádherné tělo tak to na mě dolehne. Uvědomím si, že tohle je přesně to, o čem jsem před lety snil a čeho jsem si myslel, že nikdy nedosáhnu. Mít kažkou holku je super, ale co když chci víc? V předchozích případech to byla pouze zábava, ale nyní poprvé cítím s někým souznění a vidím více než jen tělo. Mám pocit, že vidím její nahou jemnou duši. Naprosto ztrácím koncentraci a propadám se do nepřítomna. Co mám dělat? Mám to brát tak, že nechci být zranitelný a nedat na sobě nic vědět? Nebo mám být upřímný a zahodit všechno co jsem se naučil o síle a své mužnosti?

Vůdce naší milované země

Včera jsem byl zvolen prezidentem naší milované země. V podstatě se ze mě stává nejdůležitější člověk v naší republice. Je to pro mě čest, úcta a zároveň je to pro mě břímě, ale také úděl, kterého jsem hoden jedině já. Budu této zemi vládnout jako pravý racionální vůdce, kde mi logika a rozum budou oporou a kde všichni budeme vzkvétat společně.

Musím přiznat, že je pro mě trochu nepochopitelné, jaktože 40% voličů nevidí logiku a rozum jako prioritu, jako jedinou pravdu, která nás všechny vyvede ze všech nesnází a problémů. Věda je přece tak fascinující a především odráží přírodu a lidské chování. Proto je pro mě naprosto nepochopitelné, až neslýchané, jaktože žije v naší zemi tolik nevzdělanců. Proti tomuto musíme řádně zakročit.

Jak jsem již zmínil v mém programu, hodlám všechny vysoké politické posty obsadit pouze vzdělanými vědci, lidmi co jedině prosazují pravdu. Například můj protikandidát si dovolil tvrdit, že já, pokud budu zvolen, tak nastolím tyranii. Tohle je jasný příklad toho, proti čemu já razantně bojuji a co odmítám. Lež! Už před volbami jsem jasně říkal, že budu dělat pouze taková rozhodnutí, která lid chce a vyžaduje. Já jsem přece jeden z lidu. Já, člověk, kterému bylo svěřeno těžké břímě a který je jako jediný hoden tohoto postu, sleduji výzkumy, studie a všechny vědní obory a vím, co lidé chtějí.

Jedním ze stěžejních bodů mého programu je segregace, protože z výzkumu vyplývá, že lidé, kteří mají svoji národní hrdost jsou více cílevědomí a tím pádem i šťastní. Naše země potřebuje šťastné lidi. Navíc, začleňování ostatních národností do našeho systému stojí peníze a úsilí. Tyto prostředky mohou být využity vhodněji a to ve prospěch spokojenosti našeho lidu. Musíme si vymezit své hranice a být hrdí na to kdo jsme.

Dalším ze stěžejních bodů je fakt, a to je nepopiratelné, nezvratitelné a výzkumy to potvrzují, že nejvíce efektivním způsobem vlády je absolutistický režim. Je to další logický krok k prosperujícímu a úspěšnému státu a národu. Abychom upevnili svoji pozici mezi ostatními státy, musíme navázat spojení s národy, které tuto jasnou a pokrokovou volbu již učinili a musíme se od nich učit. Všechny tyto kroky jsou logické a racionální a já, nově zvolený svrchovaný vůdce naší milované země, zajistím, abychom se všichni měli dobře.

Na co asi myslí…

“Nic necítím” pomyslel si Tomáš a pohlédl na Adélu. Tomáš se už dlouhou dobu nedokázal soustředit na nic, co souviselo s přítomným okamžikem. Všechno pro něj bylo jako bez hmoty. Svět mu ubíhal před očima a Tomáš ho vůbec neviděl. Cítil se jako by nebyl ve svém těle. Jakoby jeho duše a mysl byla oddělena od těla, které právě něco dělalo. Jako když se díváš na film a vidíš, že se něco děje, ale nic necítíš. Vůně, chuť i ostatní pocity se rozplynuly a zbyla jen prázdnota.

Tomáš začal pojídat svoje oblíbené medem obalené sladké mandle a jemně přičichl k čerstvým růžím, které ráno koupil Adéle. “Žádné pocity, žádná změna” pokračoval Tomáš v popisu svých prázdných myšlenek. Dnes to bude přesně půl roku od jeho posledního povýšení v práci, zároveň to bude měsíc, co se přestěhoval do nového domu, týden co naposledy spal se svou přítelkyní a přesně den, co masturboval v práci na toaletách.

“Chtěl bych znovu vidět a slyšet” pronesl Tomáš tiše sám pro sebe a rozhlédl se po obývacím pokoji. Adéla právě kropí orchideje, nástěnné hodiny nepravidelně tikají a klimatizace jemně hučí. Tomáš přistoupil k ovládacímu panelu od klimatizace a přepnul rychlost sání. Klimatizace se rozhučela. Poté vylezl na židli a přitiskl ucho k hodinám. Hodiny tikají.

“Já chci něco cítit” pronesl Tomáš hlasitě a přiskočil před Adélu. Tomášova ruka jemně sjela po Adéliných kaštanových vlasech a spočinula na jejím rameni. Vzduchem zavoněla příjemná vůně meduňky a Tomáš sladce políbil svoji přítelkyni. Byl to polibek plný něhy, romantiky a lásky. Adéla se už dlouhou dobu cítila velmi šťastně. “Mám přítele, který je tak pozorný a laskavý” pomyslela si Adéla. Máme výročí a on nezapomněl, protože mi dnes ráno přinesl růže. Když je tu horko zvýší klimatizaci a když se opožďují hodiny, hned je zkontroluje. “Já tě miluji” blesklo Adéle hlavou a pohlédla na svého přítele. Adéla je těhotná, ale ještě to nikomu neřekla. Ta pravá chvíle teprve přijde. Teď pouze přivinula Tomáše na svá prsa.

“Já nechci moc” řekl si Tomáš pro sebe a chvilku přemýšlel na co asi Adéla myslí. Tomáš nebyl filozof, ale poslední dobou přemýšlel, kam jeho život směřuje.

Záhadná nemoc

Mám pocit, že na mě zkoušejí další experiment. Už tu ležím skoro půl roku a doktoři se předhání v tom, kdo z nich mi naordinuje lepší a efektivní lék na moji nemoc. Co to je za doktory, když ani nedovedou určit co mi je? Zkoušejí na mě spoustu experimentů a testovacích látek. Některé experimenty trvají den a některé i několik měsíců. Někdy mám pocit, že sami doktoři chtějí abych byl nemocný, protože si mě předávají z oddělení na oddělení a z jednoho experta na druhého. Dokonce bych řekl, že se mě někdy snaží otrávit, protože v jednom experimentu jsem viděl různé obrazce a měl jsem rozostřený zrak a viděl jsem některé doktory jako pacienty a naopak. Už ani nevím, co přesně zapříčinilo moji nemoc. Nejspíš to bylo víc věcí dohromady. Pamatuji si, že jsem byl na sebe dost přísný, byl jsem na sebe vzteklý a dokonce jsem křičel. Ale ne navenek, uvnitř. Pak to všechno šlo z kopce. Myslím, že to bylo něco jako porucha vnitřního systému. Nikdy si nepamatuji, že by se mě někdy něco podobného stalo a ani nevím, jestli se to stalo někomu jinému.

V manuálu jsou přesné postupy, co mají doktoři dělat, když se Android rozbije. Nejdřív rozebrali celé moje součástky a potom je kompletně sestavili dohromady. Žádná změna. Taky mě nahráli úplně nový software a dokonce přidali pár vylepšení k mojí současné verzi, ale stále nic. Pořád se cítím špatně, bez motivace a bez elánu. Všechno má být podle testů v pořádku, ale není. Potom přišly ty děsný experimenty. Například teď už probíhá experiment číslo 1064 a já vidím všechny lidi s dlouhým krkem a pokaždé, když se ke mně někdo přiblíží, zvětší se mu oči a já se strašně začnu bát. Občas se mi stane, že můj úzkostný strach se promění ve vztek a potom začnu mávat rukama okolo sebe a ničit věci. Možná to je ten důvod proč jsem tady. Nevím, ale určitě je to důvod proč jsem přivázaný k lůžku.

Kdybych měl přístup k internetu hned bych se podíval co mě to vlastně dávají za léky. Tady na téhle krabičce je napsáno “Placebo” – co to asi znamená?