Dnes máme další zasedání. Scházíme se tady každý den a povídáme si o různých věcech – o životě, o problémech, o kamarádech, o rodině nebo o ženách. V podstatě jsme taková terapeutická skupina. Máme pronajatý pokoj v téhle divné budově. Architekt, nebo návrhář, musel být hodně zvláštní, protože každé patro budovy má jiný design a každý pokoj je jinak vybaven a vymalován. Stejně tak má každý pokoj své jméno. My máme místnost úplně nahoře v posledním patře a když zrovna není venku zataženo, tak máme krásný výhled na celé město.
Je nás tu celkem pět, někdy přijde někdo nový, a někdy zase někdo chybí. Naše rozpravy, tak tomu říkáme, vždycky vede a moderuje jeden z nás. Ze začátku jsem naši skupinu vedl já, potom vznikly jisté rozepře a značnou dobu vedl skupinu Milan a pak chvilku Patrik, ale teď už postupně přebírám zase já moderátorskou pozici.
Já bych se označil za nejklidnějšího člena naší skupiny. Ono podle toho, kdo skupinu vede, tak to potom i vypadá na našich zasedáních. Například, na našem patře nejsou záchody a proto musíme sjíždět výtahem dolů a pamatuji si, když vedl skupinu Milan, tak nařídil, abychom jeli výtahem s ním a řešili naše věci i mimo náš vyhrazený prostor. Samozřejmě se strhla hádka, víme jaký Milan je, takže jsme řvali na celý výtah a potažmo i na celý dům. Ale tohle už je za námi. Všechno jsme si vyříkali a myslím, že Milan už je klidnější. Když o tom přemýšlím a jak poslouchám ostatní ze skupiny, tak mně připadá, že jsme si všichni dost podobní, akorát někteří umí své špatné vlastnosti dobře maskovat a nebo dobře potlačit. Vzpomínám si, že jednou byl u vedení Patrik a na tomhle místě bych chtěl poděkovat ostatním členům skupiny, že ho brzy sesadili z vedoucí pozice. Patrik má problém, ostatně jako my všichni. Jedná se o to, že on je násilník a sexuální predátor. Dokonce má zákaz chodit do některých pater tady v budově, protože na něj bylo spoustu stížností. Každopádně, jeho vedení skupiny bylo hrozné, zvláštní a naštěstí velmi krátké.
Někdy mně připadá, a to je pravda i o mně, že všichni vědí, kdo má co za problém kromě toho člověka samotného. Milan je zuřivec, hrubián a násilník. Patrik je sukničkář, nemrava a prase. Adam má sebevražedné sklony. Karel je workoholik a pak jsem tady já. Když vedu skupinu já, snažím se, aby každý mluvil o tom co je baví a co jim jde. Takhle vždycky začínám každé sezení. Nejdřív každý z nás musí mluvit přesně 10 minut o uplynulém týdnu, jak se měl, co dělal a čeho zajímavého dosáhnul. Potom dávám všem povinnou přestávku na záchod, která nesmí trvat déle jak 10 minut a v následující hodině má každý z nás tři otázky na které se musí někoho dalšího zeptat. Tato pravidelná a mnou nastavená rutina nám pomáhá lépe se poznat a navzájem se podporovat. Dozvěděl jsem se, že Milan má rád sport a je profesionální boxer. Adam strašně rád maluje, Karel pracuje pro charitu a Patrik je programátor. Každý z nás má několik verzí sebe sama a já se snažím aby ty dobré verze byly vidět. Už jsem si vzpomněl jak je pojmenovaná naše zasedací místnost. Pokoje v domě jsou pojmenovány podle části lidského těla a my spolu pravidelně mluvíme v hlavě.