Přemýšlím a prohlížím si všechny svoje ocenění. Je jich tu spousta a všechny se týkají toho jediného čemu jsem se učil už od svých tří let. V 10 letech jsem byl nadějný umělec, v 15ti mistr republiky a v 18ti jsem byl nejlepší Evropský virtuos. Všechny ocenění a slávu jsem získal díky tomu, že jsem už od útlého věku každý den několik hodin pilně trénoval.
Jsem označován jako klavírní virtuos, ale v poslední době přemýšlím, co to pro mě vlastně znamená. Jsem v situaci, kdy pochybuji, jestli tohle je opravdu to, co chci dělat a jestli je to něco, co mě činí opravdu šťastným a nebo alespoň spokojeným. Nikdy jsem neměl čas o tom přemýšlet. Co si pamatuji, tak jsem vždycky hrál na klavír. Jedny z mých prvních vzpomínek malého kluka se vážou k zapálenému výkladu mého otce, když se mě snažil naučit notovou osnovu, hudební tempa a také důležitost pomlk. Nic z toho vůbec nebylo jednoduché a moc jsem to nechápal, ale byl to čas strávený s mým otcem, kterého mám strašně rád. Když jsem trochu povyrostl tak mě otec přivedl do umělecké školy a nechal mě vyzkoušet všechny hudební nástroje. Nejvíce obratnosti jsem prokázal při hře na klavír. Nebyl to nijaký zázrak, ale otec věřil, že všechno jde natrénovat a proto od té doby se mnou cvičil každý den. Nejdřív hodinu denně, pak dvě, tři, čtyři a nakonec jsem se plně začal věnovat hře. Celá rodina se přizpůsobila mým potřebám. Všechno bylo jenom o mně a já jsem se cítil jako hrdina. Měl jsem vlastní rozvrh, vlastní jídelníček, vlastní učitele a všechno bylo skvělé jen pokud jsem hrál a trénoval. Od té doby můj život nabral jasný směr a já jsem se na něm řítil jako rychlík po nalajnovaných kolejích. Trénoval jsem pilně a svědomitě, ale mnohdy pod stresem. Pamatuji si momenty, kdy jsem si říkal, jak to asi mají ostatní děti a co by se stalo, kdybych s tím vším skoncoval, ale pak jsem si pomyslel na svého otce. Když jsem si představil, že moje rozhodnutí by způsobilo spoustu bolesti a zklamání, tak jsem se rozhodl bojovat a zabránit takovému neštěstí. Byl jsem mladý a naivní.
Umění se stalo mojí vášní a prokletím. Začal jsem vyrůstat jak osobnostně tak umělecky a s tím přišlo spoustu ocenění v Česku i v zahraničí. Vyprodával jsem sály a lidé chtěli můj podpis, fotku a nebo prohodit jenom pár slov. Brzy jsem ale dospěl do bodu, kdy umění a sláva už nejsou důležité, protože ty mě na konci náročného dne už nezahřejí. Moje mysl se začala proměňovat a můj život už nebyl jenom umění. Začal jsem se ztrácet a poprvé jsem zaznamenal pocity osamění v sále před tisíci diváky. Zároveň jsem ale nevěděl, zda jsem ochotný vzdát se něčeho, co jsem budoval a kam jsem se dostal. Celý život jsem miloval umění a nevěděl jsem jestli moje nově objevené přání lásky ke společnosti je to po čem opravdu toužím. V ten moment můj životní rychlík ztratil rovné koleje a dojel na složité rozcestí, protože jsem se začal ptát sám sebe jestli hraní je opravdu moje jediná láska, tak jak mi to můj otec vždy vštěpoval.
Moje emoce a pocity se ve mně začaly bouřit a zmítat a já jsem je směřoval do toho jediného, co jsem uměl nejlépe. Melancholie, náladovost a rozpolcenost se promítla do mé hry a kritici začali jásat jaký nový styl jsem to zvolil a jak jsem vynalézavý. Mě to ale bylo jedno. Tou dobou už jsem každý den přemýšlel, jaký by byl můj život bez hraní. Kým bych byl a zda bych byl spokojenějším člověkem. Pak přišlo náhlé a nevědomé rozhodnutí, které doktoři nazývali psychický blok. V podstatě pokaždé, když sednu před klavír a nebo jenom pomyslím na samotné hraní, tak se mi v hlavě úplně zatemní a já nemůžu hrát. Pořád si prohlížím všechny své ocenění a přemýšlím jak v životě dál. Noviny píšou tragédie v uměleckém světě. Celá Evropa pláče. Já to tak nevidím, protože já mám teď čas na to abych se rozhodl, jak dál.