Lítost

Každý člověk na světě si buduje vlastní hrad, takovou svoji bublinu ve které žije. Je na každém z nás, co si postavíme a jak bude naše bublina vypadat. Někdo má hrad pořád otevřený a pořádá okázalé večírky a někdo, jako já, má okolo hradu hluboký příkop a vysoké a tlusté opevnění. Pevné zdi, co mi vybudovala moje zkušenost, mám proti všem šaškům a rádoby dobyvatelům, kteří chtějí znesvětit můj palác. Zabarikádoval jsem padací most a zakázal jakékoli návštěvy. Dokonce jsem přestal rozlišovat erby různých konvojů, protože jsem se bál další války nebo dalšího ponížení. Řídil jsem se heslem, že když neriskuješ, nic se ti nemůže stát.

Pokud jsem potřeboval s někým komunikovat, vždy jsem vyslal posla se zprávou, protože sám jsem se nikdy nikam neodvážil. Uvnitř svého hradu jsem vybudoval vysokou věž abych mohl pozorovat ostatní. Sledoval jsem jejich bouřlivé oslavy a vítězství a chtěl jsem být jako oni. Vůbec jsem si neuvědomoval, že vidím jenom vítězství a nikoli prohry, kterých museli mít nespočet. V té době pro mě neexistovala varianta, že bych mohl spustit padací most a vítat návštěvy. Neexistovalo, že bych já mohl jít na jejich oslavu. Ze svého paláce jsem si udělal symbol čistoty, který opovrhuje jejich špinavostí.

Pro ostatní jsem byl naprostý hlupák a zasmušilý slaboch.

Postupem času jsem si uvědomil, že život prožitý schovaný za vlastními hradbami a s negativními pocity není nikdy příjemný život. Byl jsem schovaný dlouho, tak dlouho že se mi opakují jenom vzpomínky ze kterých je mi úzko. Ve vzpomínkách jsou události, které se dějí okolo mě a já jsem pouhý pozorovatel v mé vysoké věži. Mám spoustu takových případů co mi zůstaly v hlavě a už nejdou pryč. Teď se mi vybavují dvě vzpomínky, které popíšu konkrétně a bez abstraktních přirovnání, za které bych se mohl schovat.

První z nich je z doby kdy jsem pravidelně dojížděl autobusem na střední školu. V autobuse se mnou jezdila jedna hezká slečna se kterou jsme si často měnili zvídavé pohledy. Někdy mě připadalo, že mi drží místo vedle ní na sedadle. Každý den jsem se těšil na cestu autobusem až ji uvidím. Její nádherné oči a přitažlivý úsměv si pamatuji až dodnes. Zamiloval jsem se. Jednou jsem seděl vedle ní a usnul jsem. Když jsem se probudil zjistil jsem že ona taky usnula s hlavou položenou na mojím rameni. Cítil jsem teplo jejího těla a cítil jsem lásku. Spoustu měsíců jsem s ní jezdil autobusem, ale nikdy jsem s ní nepromluvil. Kolik jízd jsem sedával vedle ní a vždycky si myslel že zítra už něco řeknu. Pak ale jednou přestala jezdit a byl konec. Zaplavil mě smutek. Ze všech těch hezkých hřejivých pocitu všechno přebily ty hořké.

Sžíraný pocity bezmoci a beznaděje jsem pomalu začal otevírat své hradby. Kdo neriskuje, nic nezíská. Tempem líného osla jsem vpouštěl různé návštěvy do svého života. Moje bublina se začala zvětšovat a já jsem začal pociťovat všechny různé emoce, které jsem už dávno zapomněl.

Druhá vzpomínka začíná o několik let později. Bylo mně okolo třiceti a v té době jsem už čtyři roky chodil s Klárou. Byl to vážný vztah a byl to taky můj první a jediný vztah, který jsem kdy s ženou měl. Klára byla inteligentní, laskavá a pozorná. Měli jsme se moc rádi. Jednou na firemním večírku jsem poznal novou kolegyni Michaelu. Michala byla úplný opak Kláry, vášnivá, poblázněná a impulzivní. Při tanci se její tělo vlnilo do rytmu hudby a příjemně se třelo o moje tělo. Z jejích očí tryskala energie a příslib slastných chvílí. Můj mozek podlehl návalu pocitů a já jsem za nimi odplul do těch sladkých okamžiků. S Klárou jsem se přestal vídat a začal jsem žít bujarým životem s Míšou. Energie z jejich očí při pohledu na ně však vyprchala tak rychle jak přišla a než jsem se stačil probudit z opojného snu, Michala už tančila s někým jiným. Opar třešňové voňavky se z mojí hlavy volně rozplynul a já si začal uvědomovat následky svých činů.

Můj morální kompas nyní ukazoval na mě jako na špínu. Stal jsem se tím, čím jsem dlouhé roky opovrhoval. Z hradu se stala zřícenina, která bez pevného vedení chátrá. Všechno se stalo zbytečným, protože jsem zahodil své povinnosti a potřeby a ukryl jsem se do své vysoké věže ze které jsem už nesledoval ostatní, ale sám sebe. Žil jsem ve sklepení vysoké věže a snažil jsem se sám sobě odpustit.

Když jsem Kláru náhodou potkal na ulici tak jsem se bál ji oslovit. Když prodělala těžkou operaci která jí znemožnila dál zpívat ve vysněném souboru tak já jsem se v tichosti styděl. I přesto, že jsem několikrát vytočil její číslo a přestože jsem několikrát stál před jejím bytem nikdy jsem nenašel odvahu udělat další krok. Nějaký čas potom se Klára odstěhovala pryč z města a když jsem se její sestry ptal kam, tak bylo ticho zase na druhé straně. To byl můj konec.

Dnes mám narozeniny. Je mi 85 let a sedím ve svém napůl opraveném hradě úplně sám. Není tu žádná rodina, nejsou tu žádní přátelé. Po letech jsem se naprosto uzavřel do sebe sžíraný vlastními vzpomínkami. Chtěl bych se vrátit zpátky a nikdy se nevzdát. Nebát se.