Moje manželka a dcera jsou mi vším. Možná jsem si to neuvědomoval dřív, ale nyní si za tím pevně stojím. Pořád si dokážu vybavit ten den, kdy jsem prvně poznal svoji nádhernou manželku Evu. Ona byla toho času asistentkou v malé pražské galerii a já jsem pracoval pro malou obchodní společnost a sháněl klienty. Byla tak dospělá a hezká, že jsem ji automaticky považoval za kurátorku a hned jsem na ní začal chrlit svojí prodejní řeč. Už tehdy byla nesmírně trpělivá a přátelská, protože mě nepřerušovala a nechala mě pořád mluvit a až když jsem začal hovořit o cenách a podmínkách smluv, tak z ní vypadlo, že není ta s kým bych měl mluvit. V ten moment jsem byl naštvaný, ale pořád jsem v jejích očích viděl zájem a uvědomil jsem si, že to není zájem o nabízené produkty, ale zájem o mojí osobu. Ten den jsem zapomněl na všechny ostatní zájemce a potenciální klienty a bavil jsem se jenom s Evou. Čekal jsem až výstava skončí a já budu jenom s ní. Poprvé jsem prodával něco hezkého a osobního a ona byla můj první klient. Pěkná vzpomínka.
Plno vzpomínek mám také na svoji nádhernou dceru Aničku. Je ale smutné, že většinu vzpomínek jsem zažil pouze zprostředkovaně. Když se narodila, byl jsem zrovna v Japonsku na služební cestě. S kolegama jsme všechno oslavili a později jsme uzavřeli důležitou obchodní smlouvu. Když Aničce začaly růst první zoubky byl jsem zrovna na mezinárodní výstavě v New Yorku, kde jsem uskutečnil jeden ze svých největších obchodů v celé své kariéře. Její první chůzi jsem viděl jenom z videa, protože jsem byl na zasedání představenstva. Eva mi to později vyčítala a snažila se, abych o tom věděl, protože Aniččino první slovo bylo údajně „Táta“.
Bohužel, většinu svého života jsem měl svoji vlastní vidinu světa, která mi dala klapky na oči a nevnímal jsem nic jiného než práci. Nebylo to o tom, že bych neměl rád vlastní rodinu, ani to nebylo tím, že bych na ně zapomněl. Pravidelně jsme spolu měli videohovory a vyměňovali jsme si spoustu fotek a já jsem si myslel, že moje rodina je mi vším, ale přesto jsem svůj kalendář zaplňoval jen prací.
Ve své kariéře jsem se dostal z malého bezvýznamného flákače, který hledal svůj životní cíl, na společníka nadnárodní společnosti. Za to všechno jsem ale zaplatil vysokou cenu.
V tom období, co Anna začala chodit do školy, se z našich videohovorů začalo vytrácet video. Vlastně nejdřív se začal vytrácet úsměv z Eviny tváře a až potom se vytratilo celé video. Postupem času jsem taky ztratil náklonnost Aničky. Ani by mě nevadilo, že dárky pro ni se stávaly čím dál nákladnější, ale ona si začala uvědomovat, že si tím něco kompenzujeme. Hovory s Evou už dávno nefungovaly a já vůbec neměl ponětí, co se doma děje. Začal jsem mít špatné sny, například o tom, že do domu vtrhli lupiči a znásilnili mojí manželku a dceru a nebo ten nejhorší ze všech, kdy přijedu domů a můj dům tam vůbec není.
Jak se stupňovaly moje pracovní povinnosti, stupňovala se i moje závislost a taky stresové vypětí. Nechci se tím vymlouvat a taky se nechci skrývat za přirozené lidské půdy; je to moje vina a moje chyba. V průběhu svého manželství jsem byl věrným manželem, i přes to, že jsme spolu s Evou vůbec nespali. Když jsem měl nějaké chutě, tak jsem si je vybíjel ve sprše nebo na firemních záchodech.
Jako člen představenstva a vedoucí společnosti jsem měl svoji osobní asistentku. Práce se mnou nebyla jednoduchá, ale ona byla velice schopná, pracovitá a ambiciózní a za spoustu let na pozici mojí asistentky se toho strašně moc naučila a já jsem její kariéře chtěl pomoci jak jsem mohl. Vím, že moje dlouhé přesčasy byly i její přesčasy, ale viděl jsem, že má ambice a schopnosti a proto jsem jí brával na oběd, kde jsme probírali práci nebo jsem ji vzal na pracovní cestu do Ameriky, kde jsem jí seznamoval s našima pobočkama a klientama. Ona měla totiž ambice a ideální pracovní předpoklady být vynikající vedoucí. Komentáře od ostatních členů představenstva nebo společníků jsem v několika prvních letech považoval za směšné. Oni uznávali její pracovní kvality, ale občas utrousili nějakou směšnou poznámku, jestli v ní nevidím něco jiného než jen asistentku v práci. Je pravdou, že jsem s ní trávil více času než se svoji vlastní ženou a v nějaký moment, když už jsem slyšel těch poznámek dost, jsem se začal na všechny naše interakce mezi mnou a Markétou dívat z jiného než pracovního pohledu. Její oblečení, její chování vůči ostatním a vůči mně, její pohledy a vzkazy pro mě, které občas mohly být interpretovány dvojsmyslně. Nějaký čas potom stála společnost před velkým obchodním rozhodnutím a já měl spoustu práce a stresu. Akvizice velkého konkurenta se blížila svému zdárnému konci a vše potřebovalo být připraveno na poslední jednání. Stres, vypětí a ostatní starosti se ve mě nahromadily a místo abych si vzal svůj oblíbený časopis a odebral se po dlouhém vysilujícím týdnu na pánské toalety jsem se v mžiku sekundy ocitl před Markétou.
Práce pro mě vždycky byla cestou úniku od reality. Bohužel už jsem unikl tak daleko, že se nemůžu vrátit zpátky. Kdybych si dřív víc vážil věcí na kterých v životě opravdu záleží a stavěl rodinné cíle nad ty svoje osobní byl bych úplně jiný člověk. Na to je teď ale pozdě. Když se dívám zpátky na všechny svoje úspěchy, tak jediné po čem nejvíc toužím, je být se svojí dcerou Annou a bývalou manželkou Evou. Ale už to nikdy nebude jako dřív a já jim a jejich nové rodině přeji všechno nejlepší.